Psychologie vztahů

Neuvádím výčet všech forem sebepoškozování, snažim pouze poukázat na případy, které se vyskytují s nejvyšší frekvencí v praxi a pokusím se i upozornit na rizika jednotlivých forem a orientační návrh intervence.

Jak může být klinická psychologie a psychoterapie užitečná v oblasti neurologie?

Mezi klinickou psychologií a neurologií je těsný vztah. Koneckonců jeden ze zakladatelů psychoterapie Sigmund FREUD byl svým původním praktickým zaměřením neurolog. Neurologie byla v jeho době převážně orientována na diagnostiku.

Rodina je místem, v němž se většina z nás narodila a po určitou dobu vyrůstala. Rodina tvoří prostředí, v kterém se zpravidla nalézáme, nebo jsme v něm žili a máme s ním zkušenost. A její terapie čili léčba? Tedy změna toho, co je nějak narušené v to, co je žádoucí a v tomto významu dobré a zdravé. A jak probíhá tento proces změny pozitivním směrem ve vztazích s druhými, kteří pro nás byli lidmi nejbližšími (a už možná nejsou) a my si přejeme tomu všemu porozumět?
Co vše sebou přináší společný život s lidmi, kteří jsou pro nás bytostmi nejdůležitějšími. Jde zejména o vztahy partnerské, manželské, rodičovské a vztahy dětí k nám.
Rodinná terapie: je způsob řešení zdravotních či jiných problémů ve spolupráci terapeuta a více členů rodiny. Nejtypičtější je setkání několika členů rodiny s terapeutem, při kterém se účastníci snaží rozhovorem vyřešit problém, který se týká jich všech. Jak si lze představit, může jít o zdravotní potíže, související s nadměrnou úzkostí, napětím (některé bolesti hlavy, břicha, ad.), těžkosti ve vztazích (např. předrozvodová, rozvodová a porozvodová trápení a boje), závažné životní události (např. bytostné ztráty, úmrtí),....

Rodinná psychoterapie může být systemická, narativní a genderová.

Výraz systemický zde znamená, že k rodině přistupujeme jako k celku, tedy charakteristiky a způsoby jednání každého jejího člena uvažujeme v kontextu charakteristik a jednání všech ostatních členů rodiny. Je tomu proto, že tvoří, obrazně řečeno, spojené nádoby.

Slovem narativní rozumíme, že těžištěm terapie je rozhovor, sdělování názorů, stanovisek a zejména hledání životního příběhu. Společně hledáme a objasňujeme červenou nit, vinoucí se naším životem a ústící do současné situace, osobních a případně zdravotních problémů, jejichž společným jmenovatelem bývají meziosobní vztahy.

Genderový přístup je jiným vyjádřením pro sociální role žen a mužů, role, jež jsou významnou součástí naší identity (za koho se považujeme) i očekávání vůči druhým a naopak. Právě tyto role prodělávají v posledních letech veliké změny, a kde změny rychle nastupují, tak přinášejí nebezpečí nedorozumění a zmatku.

Členění problematiky:

Teoretické základy rodinné terapie

Rodiny

Praxe

Česká scéna rodinné psychoterapie

Teoretické základy rodinné terapie nás obeznámí s vývojem tohoto přístupu a učíme se rodinně terapeuticky myslet, což není snadné. Není to, totiž, metoda ani technika terapie, nýbrž zejména způsob myšlení, využívající myšlenkové postupy, které si za zhruba půlstoletí své existence osvojila. Jednotnou a všeobecně přijímanou představu o podobě dobré rodiny, v dnešní době již nenalézáme. Tato oblast je místem častých sporů, jež se odehrávají nejen ve společnosti jako celku, ale mnohdy také v každé jednotlivé rodině. Zajímavá je i proměnlivost názorů a postojů na chování a role žen a mužů ve vývoji lidských společenství. Příkladem může být i doporučení viktoriánským dívkám před svatební nocí: „Lež klidně a mysli na Anglii“! Dnes nám tato zásada připadá úsměvná, ovšem je třeba si uvědomit, že vše podléhá vývoji (i společenskému a politickému) a skutečnosti v její složitosti se přiblížíme tehdy, jestliže ji současně nahlížíme z různých úhlů a v celkovém kontextu „ducha doby.“ Postmoderní rámec terapeutické práce, a k němu se autoři hlásí, tak uznává možnost současného zaujetí více hledisek při využití různých teoretických zdrojů.

Důležitá je i lidská komunikace, pomocí níž se stává člověk člověkem, ale je i nástrojem umožňujícím navození změny v psychice jednotlivce i v meziosobních vztazích. Rodinný terapeut nezaujímá hodnotící pozici (neříká, co je správné či nesprávné), především klienty bez výhrad akceptuje, současně je neutrální a nezaujímá nadřazenou pozici experta. Při léčbě je důraz položen na společné vytváření (konstruování) terapeutického příběhu, jenž umožní druhému nové porozumění jeho životu, což je důležitým předpokladem žádoucí změny.
Je třeba zaznamenat zejména menšinové formy rodiny, jejich problémy a možnosti terapeutické pomoci. Menšinovými rodinami jsou myšleny rodiny, neodpovídající klasickému vymezení, tedy kupříkladu samostatný rodič s dětmi, rodiny rozšířené dalším sňatkem, třígenerační rodiny, adoptivní rodiny, bezdětné rodiny, atd. Zvláštní (a pochopitelná) pozornost by měla být věnována předrozvodové situaci, procesu rozvádění a období po rozvodu, neboť se stávají životní zkušeností stále více osob – dospělých a dětí.

Mnozí z nás jistě zažili partnerskou krizi, někteří i rozvod a sami možná prožívali konflikty a rozvod rodičů jako děti . Máme proto názory na různá řešení krize vycházející z vlastní zkušenosti a při četbě mají možnost si je porovnat s hledisky a poznatky zkušených odborníků. Rozvodové napětí a jeho vliv na děti, kontakty s rodičem, který nežije s dítětem, to vše může vést k závažným sporům o děti, soudním bitvám a ke značnému poškozování psychiky dětí.

Rodinná psychoterapie může pomoci, za předpokladu dobré vůle a spolupráce ze strany rodičů, byť každý z rodičů zprvu očekává potvrzení vlastních verzí příběhu ztroskotání manželství, vzájemného odcizení, ba často i nepřátelství. Užitečná bývá i v tom (a není to málo), že předchází eskalaci sporů. Pro rodiče je důležité poučení, že dětem pomáhá zachování jejich prostředí, podpora vztahů dítěte s odloučeným rodičem, prarodiči a dalšími příbuznými, zachování stejné školy a rozvíjení zájmů dítěte.
Zajímají nás rodinné cykly a genealogie, čili generační posloupnosti, objevování minulých a důležitých událostí, vztahů a významů v rámci několika generací rodiny. Také zde se skrývá nezanedbatelný terapeutický potenciál.

Terapie je chápána jako proces, při kterém klienti společně s terapeutem hledají nový pohled na řešené problémy. Vlastním tématem je uzavření dohody mezi klienty a terapeuty o pokračování terapie, dále jsou probrány možnosti a průběh intervence, závěrečné zhodnocení a rozloučení s klienty. Větší prostor věnujeme problematice terapeutického vztahu. Bylo zjištěno, že výsledek terapie především záleží na „pracovní alianci,“ tedy kvalitě spolupráce mezi klienty a terapeuty.

Zajímavá je terapie partnerských dvojic, kde hraje významnou roli vztahová symetrie (či asymetrie) a sexualita. Je dobré si pamatovat, že negativní události z nedávné doby mají v pohledu klientů větší váhu, než pozitivní události ve vzdálené minulosti, přičemž pozitivní události v minulosti máme tendenci si negativně vykládat právě díky nepříznivým současným událostem.
Je třeba klást důraz na systemickou práci s jednotlivcem. Zvláštní pozornost musí být věnována klientům se specifickými psychopatologickými problémy (např. s depresemi, fobiemi, obsesemi), dětem v rodinné terapii, a to v celém jejich věkovém spektru i různosti problematiky. Pozornost je třeba věnovat psychosomatickým pacientům, vedení seniorů a osob méně mentálně zdatných, nemluvným klientům, násilí v rodinách, atd.

Lidsky podnětné je i hledání odpovědí na otázku, jak pomoci druhým se vyrovnat s bytostnými ztrátami, když podoby zármutku jsou proměnlivé a také není jasná paralela mezi procesem smíření se s vlastní smrtí a loučením se zemřelým. Důležité jsou rituály loučení, truchlení, odpouštění a lidské charakteristiky, jež spadají pod pojmy spiritualita a nábožnost. Bytostné ztráty jsou obecnou a zároveň jedinečnou lidskou zkušeností, kterou ostatní lidé nemohou zcela pochopit.

Terapeuti se snaží být především citlivými svědky velikosti zármutku a jindy, kupříkladu v akutní krizi rodiny po tragické události, pomáhají při řešení zcela praktických otázek.

Nesmíme opomenout etické stránky rodinné terapie. Pro roli terapeutů je příznačná zdrženlivost ve vyjadřování hodnotících soudů, stejně jako přímé rady, na druhé straně jsou otevřeni i vůči pohledům klientů, které jim nemusí být osobně blízké. Systemičtí terapeuti si cení všeho, co v terapeutickém procesu rozšiřuje možnosti vidění a volby. Ovšem setkají-li se s trestným činem, mají povinnost jej oznámit či zabránit v jeho pokračování.

Důležité je seznámení s vývojem a současným stavem rodinné terapie v Čechách. Je zřejmé, že rodinná psychoterapie zde má dlouholetou tradici a její úroveň je vysoká zejména díky dětským psychiatrům – dnes již zesnulým – Petru Bošovi a Janu Špitzovi.

Do 50. let dvacátého století se veškerá psychoterapie zaměřovala na léčení vždy jen jednoho klienta. Tehdy se vedle myšlenkových modelů psychoanalytických a behaviorálních objevila myšlenka rodinné terapie.

Jednotkou léčení přestal být jeden klient (i když je někdy jen jako jediný z rodiny v terapii fyzicky přítomen), ale systém jako soubor všech vztahů, ve kterých je jedinec zúčastněn. Rodinná psychoterapie patří mezi rozvíjející se obory, v Čechách existuje několik institutů zabývající se poskytováním rodinné terapie a vzděláváním v tomto oboru.