Psychologie vztahů

Normalita jako fenomén

Ačkoli toto přídavné jméno každý běžně užívá, jen obtížně dokáže vysvětlit, co jím vlastně myslí a na základě čeho o něčem tvrdí, že je, či není normální.

"Normální" člověk v podstatě neexistuje, protože normalita je pouze abstraktní pojem.

Nejsrozumitelnější je statistické vymezení normality. To, co se vejde do průměru či určitého rozpětí naměřených hodnot, je normální, zbytek už ne. Velmi dobře zde poslouží zákon o rozložení četnosti znaku, který je vyjádřen Gaussovou křivkou. Ta umožňuje zachytit proměnlivost četnosti výskytu vybraného náhodného jevu. Při jeho měření na vodorovnou osu naneseme získané výsledky od nejmenších po největší a na ose svislé k nim přiřadíme číslo vyjadřující, kolikrát se naměřená hodnota opakovala. Získáme křivku, na jejímž vrcholu bude nejčastější hodnota. V ideálním případě bude křivka symetrická.

Kdyby o normalitě mělo rozhodovat jen Gaussovo rozložení, bylo by vymezení snadné – normální je vše, co se vejde do rozmezí 75 %. Anomální jsou hodnoty s četností asi 20%. Zbývající 2,5 % z obou extrémů jsou již nenormální.

Příkladem je měření IQ. Změříme-li stejným testem IQ reprezentativní skupiny lidí, zjistíme, že rozložení výsledků odpovídá průběhu Gaussovy křivky. Vrchol, tedy nejčastější hodnota, odpovídá IQ 100. Křivka pak symetricky klesá jak vlevo, k hodnotám IQ nižším, tak vpravo, k hodnotám IQ vyšším. Takže lidé s IQ přibližně pod 80, kteří jsou v populaci zastoupení asi 2,5 %, spadají do oblasti nenormality stejně jako lidé s inteligenčním kvocientem přibližně nad 138. Ovšem v prvním případě je nenormalita společensky odmítaná, v druhém přijímaná.

Statistické pojetí je pouze kvantitativní a nerozlišuje normální a anomální podle kvality.

Model v podobě Gaussovy křivky pro analýzu sociální deviace v termínech stupně a směru odchylky od skupinových norem.

Obecně vzato je normalita velmi těsně spjata s normou platnou pro sledovanou oblast či sledovaný jev. Normální je pak to, co konkrétní normu splňuje, ostatní, mimo ni, je abnormální, což ještě neznamená, že také patologické. Například normální a statisticky doložitelné je mít zubní kaz. Kdo nemá zkažený chrup, se v tomto směru řadí mezi abnormální jedince, nikoli však patologické.

Pojem (nejen) psychická normalita je velmi relativní a nelze jej vymezovat podle statistického průměru, navíc je kulturně nepřenosný (pro každou kulturu je normální cosi jiného). Proto se také často můžeme s despektem dívat například na různé snahy bojovníků z jednoho koutu světa prosadit jejich kulturou definovaná lidská práva na území lidí s jinou kulturou v úplně jiném koutě světa. Ve stejném smyslu se pak jeví krajně diskutabilní, aby obyvatelé jednoho kulturního prostředí respektovali, či dokonce přijímali "normální" vzorce chování osob, které z nejrůznějších přičin přešly ze svého kulturního okruhu do jiného.

Pro potřeby popisu osobnosti na základě rozboru rukopisu je nutné chápat normalitu nikoli jako konečný "optimální", zdravý apod. stav, ale dívat se na pisatele jako na bytost v nepřetržitém pohybu, v dynamickém seberealizačním procesu, která je tímto "stále nehotová", stále se utvářející.

A protože každý člověk je neopakovatelný, všímají si grafologové i míry vyjádření pisatelovy jedinečnosti v rukopise. Jestliže je písmo ve všech směrech průměrné, lépe řečeno konvenční, některými lidmi nazývané třeba krasopisné, nedostáváme ve výsledku charakteristiky "normálního" člověka, protože ten z nejrůznějších příčin na seberealizační snahy rezignoval a v duchu výše zmiňované definice se jeho konvenční rukopis v podstatě ocitá mimo vymezené pole normality.

Normalita je pojem obtížně vymezitelný na obecné rovině. Nejčastěji hovoříme o jevu, který odpovídá předem stanovenému očekávání či normě. Vymezení normy a normality závisí také na aktuální úrovni poznání v dané společnosti. Hranice normy je pohyblivá, takže normalita může být posuzována podle různých kritérií. Nejznámější vymezení normality jsou:

• Statistické pojetí - Soulad jedince nebo skupiny s většinou. Vymezení normality je závislé na četnosti nebo intenzitě posuzovaných projevů. Využívá se především, když lze společenský jev kvantifikovat.

• Sociokulturní pojetí - Hodnocení normy je sociokulturně podmíněno. Za normální bývá považováno to, co je v dané společnosti a kultuře obvyklé.

• Funkční pojetí - Platné normy a jejich následování přispívá ke stabilitě společnosti a naplňování jejích potřeb. Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti.

• Normativní pojetí - soulad (celo)společenských norem s normami individuálními a skupinovými.

• normě skupiny - normalita je ve skupině stanovena na základě vnitřních pravidel a konkrétním sociálním kontextu.

• mediální normě - opakovaně prezentovaná norma, definovaná médii jako žádoucí.

Určení normality

V psychopatologii je normalita zjišťována:

1. subjektivně - vlastním odhadem jedince

2. sociálně - názorem sociálního okolí

3. z hlediska psychiatrické diagnostiky - přítomností nebo nepřítomností psychopatologických symptomů

4. statisticky - kvantitativní odchylkou od statistické normy

5. funkčně - podle projevů, jednání člověka v dané situaci

Většina psychologů souhlasí s tím, že indikátory duševního zdraví jsou přiměřené vnímání reality, schopnost ovládat vlastní chování, sebeúcta a akceptace, schopnost vytvářet citové vazby a činorodost. Za abnormální je považována celá řada chování. Některé se projeví za zvláštních stresových situací, vzniká náhle a rychle odeznívá, jiné abnormální chování je vleklé a celoživotní. Atkinsonová rozlišuje čtyři kritéria, na základě kterých rozlišujeme „normální“ chování od „abnormálního“. Jsou do značné míry totožná se čtyřmi druhy pojetí normality a zahrnují odchylku od statistické normy, odchylku od sociální normy, maladaptivní chování a osobní potíže.

Mnoho sociologů definuje abnormální chování skrze maladaptivní chování. Podle tohoto kritéria je chování abnormální, když je maladaptivní. Takové chování má nepříznivý vliv na jedince (alkoholik, který si neudrží zaměstnání) nebo společnost (adolescent s agresivními výbuchy ohrožující své okolí). Psychiatři a kliničtí psychologové postupují při určování normality podle klasifikačního systému. V Americe se k tomuto účelu používá především Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. revidované vydání (DSM-IV). V České republice se stejně jako ve většině Evropských zemí používá hlavně 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10).

Doporučená literatura:

• ATKINSON Rita L.: Psychologie. Praha 2003.

• GRUEN Arno: Šílenství normality. 2001.

• HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha Portál, 2000.

• FISHER Slavomil a ŠKODA Jiří: Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. 2009.

• RONSON Joh: Kdo je psychopat. 2014.

• SYŘIŠŤOVÁ Eva: Normalita osobnosti.

• URBAN, Lukáš: O deviaci v současné společnosti. In: ŠUBRT, Jiří a kolektiv. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Karolinum 2008.

• WEIL Pierre, LELOUP Jean-Yves, CREMA Roberto: Normóza. 2009.