Psychologie vztahů

Generalizovaná úzkostná porucha:

 

 

Většinou vzniká na podkladě chronického dlouhotrvajícího stresu. Jeji příznaky se objevují pozvolna, nenápadně. Hlavním rysem je dělání si starostí, neustále zabývání se stresujícími myšlenkami. Úzkostné očekávání, obavy z budoucího neštěství, pocity "na pokraji svých sil" vedou ke zhoršenému soustředění. Týkají se obvykle každodenního života, rodiny, práce, zdraví apod. Člověk často ví, že si dělá starosti příliš moc a řada z nich je nerealistiká a nadsazená, nicméně se nedokáže ubránit tomu, aby nad nimi nepřemýšlel. Cítí se ohrožený situacemi, které ho předtím netrápili.

 

 

 

Často neví, proč se tak pořád trápí. Funguje to automaticky. V ruku v ruce s automatickými stresujícími myšlenkami jde zvyšené napětí, úzkost a vyčerpanost. Odpočinek je problémem. Lidé trpící generalizovanou úzkostnou poruchou neumí odpočívat ani relaxovat. Neustále se vrtí, pociťují bolestivé napětí v hlavě, třes. Věsměs byli od malička citlivější a špatně snášejí kritiku, potřebovali často povzbuzovat od okolí. Aby byli pochválení, jsou často velmi snaživí.

 

 

V obraze generalizované úzkostné poruchy dominuje nervozita, úzkost, napětí a tělesné příznaky, jako je třes, svalové napětí, závratě, nevolnost od žaludku, bolesti hlavy, bušení srdce, pocení apod. Většinou je zhoršen spánek, zejména večer se v hlavě honí řada starostí. Stav je velmi měnlivý a většinou trvá léta. Paradoxně se u řady lidí potíže zhoršují když nemají co dělat, např. o dovolené nebo o víkendu.

Tabulka: Typické projevy generalizované úzkostné poruchy

┌───────────────────────────────────────────────────────────┐

│ Nepřetržité dělání si starosti - stresující myšlenky │

│ Obavy z budoucího "neštěstí" │

│ Úzkostné napětí, vnitřní neklid, nervozita, │

│ předrážděnost │

│ Třes, chvění se │

│ Zvýšené svalové napětí, bolesti nebo pálení │

│ Snadná unavitelnost, pocity malátnosti a vyčerpanosti │

│ Zkrácený, často zrychlený dech, někdy lapání po dechu │

│ Zrychlená srdeční akce, bušení srdce │

│ Pocení, červenání, nebo naopak blednutí a studené vlhké │

│ ruce │

│ Sucho v ústech │

│ Závratě, sklony k omdlívání │

│ Pocity na zvracení │

│ Žaludek na "vodě", bolesti žaludku, říhání, trávicí │

│ potíže, časté průjmy │

│ Návaly horka nebo chladu │

│ Časté močení │

│ Potíže s polykáním jídla, pocit knedlíku v krku │

│ Zvyšená bojácnost, lekavost │

│ Pocity stísněnosti, pocit, že každou chvílí "se sesypou" │

│ Obtížné usínání, přerušovaný spánek, bez pocitu │

│ zotavení │

│ Zhoršené soustředění se │

 

JINÉ ÚZKOSTNÉ PORUCHY

 

Další skupinou jsou poruchy, u nichž je hlavním symptomem úzkost, která není omezena na žádnou určitou okolní situaci.

 

Panická porucha: Hlavní rysem jsou opakované ataky masívní úzkosti (paniky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci. Nelze je tedy předvídat. Při panickém záchvatu dochází náhle k atace intenzivního strachu, pocitu, že se něco hrozného přihodí a pocitu ztráty kontroly. Ataka úzkosti je spojená se řadou silných somatických příznaků: bušením srdce, bolesti na hrudníku, pocity dušení, závratěmi a pocity neskutečnosti (depersonalizace a derealizace). V úzkostných myšlenkách se objevuje strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání nebo ze zešílení. Jednotivé ataky obvykle trvají jen několik minut, někdy až 2 hodiny. Po atace někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání, jindy dochází k uvolnění a letargii. Při panické atace člověk často prožívá vzrůstající strach a intenzitu vegetativních příznaků, takže se často snaží překotně utéci, až je kdekoliv. Pokud k atace došlo v autobuse, v obchodě, v davu, nebo doma o samotě, může se dále této situaci vyhýbat. Na panickou ataku často navazuje trvalý strach z další ataky.

Tabulka: Typické projevy panické poruchy

┌───────────────────────────────────────────────────────────┐

│ Masivní úzkost, intenzivní strach │

│ Úzkostné myšlenky, obavy ze smrti, zešílení, omdlení,│

│ ztráty kontroly │

│ Povrchní dýchání │

│ Pocit dušení se vede k hyperventilaci │

│ Bušení srdce │

│ Bolest na hrudi │

│ Pocení │

│ Závratě, mdloby, slabost dolních končetin │

│ Pocity na zvracení nebo žaludeční nervozita │

│ Depersonalizace a derealizace │

│ Mravenčení na prstech, předloktích, chodidech, při│

│ intenzivnějším dýchání křeče v těchto místech a brnění│

│ kolem rtů │

│ Návaly horkosti, chladu │

│ Silné chvění se nebo třes │

└

Úzkostné poruchy

FOBICKÉ ÚZKOSTNÉ PORUCHY │

│ F 40.0 Agorafobie │

│ F 40.1 Sociální fobie │

│ F 40.2 Specifické (izolované) fobie │

│ │

│F 41 JINÉ ÚZKOSTNÉ PORUCHY │

│ F 41.0 Panická porucha │

│ F 41.1 Generalizovaná úzkostná porucha │

│ │

│F 42 OBSEDANTNĚ KOMPULZÍVNÍ PORUCHA │

│ │

│F 43 REAKCE NA ZÁVAŽNÝ STRES A PORUCHY PŘIZPŮSOBENÍ │

│ F 43.0 Akutní reakce na stres │

│ F 43.1 Postraumatická stresová porucha │

│ F 43.2 Poruchy přizpůsobení │

│ │

│F 44 DISSOCIATÍVNÍ (KONVERZNÍ PORUCHY) │

│ │

│F 45 SOMATOFORMNÍ PORUCHY │

│ │

│F 48 JINÉ NEUROTICKÉ PORUCHY │

│ F 48.O Neurastenie │

 

│ F 48.1 Depersonalizační a derealizační syndrom

 

Stane se vám, že vás v běžné situaci přepadne nezvladatelná úzkost?

 

Stane se vám, že vás v běžné situaci přepadne nezvladatelná úzkost? Bojíte se stísněných prostor, výšek nebo třeba pavouků? Máte pocit, že musíte utéct domů nebo dokonce už z domu ani nevycházíte? Hrůza je tak veliká, že se bojíte o svůj život? Strach přichází stále častěji a brání vám v normálním životě? Váš rozum říká, že se nic vážného neděje, ale pro vás to neznamená úlevu?   JEDNOTLIVÉ TYPY ÚZKOSTNÝCH PORUCH a JEJICH ČETNOST Agorafobie (výskyt u 2,9-6,7% populace celoživotně, více ženy) - strach z otevřených prostranství, cestování, vstupování na veřejná místa… (nemožnost úniku), je jen zřídka léčená, často chronifikuje, někdy je popisována jako důsledek panické poruchy (viz níže), bývá spojená obavou z určité konkrétní situace/události, která první projevy vyvolala. Chorobný strach z otevřených prostranství popisoval již Hippokrates, agorafobie (agora = řecky tržiště, fobie = strach, ale i Fobos - bůh strachu) pochází z roku 1871 od Westphala Sociální fobie (výskyt 13% populace, symptomy najdeme u více než 50% exponovaných) - bývá omezena na konkrétní situace: obava je buď konkrétní (mluvení na veřejnosti, s opačným pohlavím, zčervenání…) nebo difúzní (vše mimo známé prostředí), zde může mít dobrý vliv psychoterapie i nácvikové metody. Specifické fobie - jsou omezené na určité situace (tma, létání…) nebo objekty (zvířata, z nákazy…), tyto potíže je možné dobře "odnaučit" (= psychoterapeuticky přecvičit), bývá častěji "naučená" Panická porucha (výskyt1,4-2,9%) = jednotlivé silné záchvaty úzkosti - masivní úzkost neomezena na určitou situaci, trvá řádově minuty, výjimečně déle, typicky se objevuje bušení srdce, strach ze smrti, pacienti jsou často mylně léčeni pro infarkt myokardu, typická je vysoká spotřeba zdravotní péče a následky opakovaných diagnostických vyšetření, někdy dokonce následky léčby domnělých kardiovaskulárních poruch. Název pochází od boha Pana, který vždy vyskočil z úkrytu a křikem děsil poutníky. Generalizovaná úzkostná porucha (výskyt 4,1-6,6%, 2x více ženy) - trvající všeobecná úzkost, neomezena na vnější okolnosti, typicky se objevuje nervozita, pocení, břišní nevolnost, kolísavý průběh, pacient(-ka) bývá fixován na potřebu přítomnosti jiné (pomáhající) osoby Smíšená úzkostně depresivní porucha - mírné příznaky úzkosti a dysforie (dlouhodobě špatná nálada, často se jeví jako podrážděnost), existuje plynulá hranice mezi čistě úzkostnými a depresivními poruchami, s touto poruchou se často setkáme v ordinacích praktických lékařů. Úzkostné poruchy jsou chronická onemocnění s průběhem ve fázích vyšší a nižší intenzity potíží. Vznikají většinou již okolo puberty, intenzita ve stáří i při neléčeném onemocnění klesá. Při vysoké intenzitě (zejména panické ataky) vlivem hyperventilace (vydýchání, poklesu hladiny CO2) dochází k snížení křečového prahu, brnění okolo úst a aker, někdy až k tetanickým křečím a kolapsovým stavům s poruchou vědomí. PŘÍČINY Na projevech úzkostných poruch se spolupodílí celá řada příčin. Důležitá je hlavně vrozená predispozice, potom podmínky vývoje jedince (prostředí v dětství a dospívání). Spouštěčem může být (pro konkrétního jedince nadměrná) zátěžová situace: psychická (vztahy) nebo sociální (podmínk života) zátěž, případně tělesné onemocnění. Některá tělesná onemocnění, zejména hormonální nerovnováha (činnost štítné žlázy), a léky mohou přímo úzkostné poruchy způsobit. Větší riziko propuknutí potíží je u žen, významná je i fáze právě probíhající fáze menstruačního cyklu nebo klimakterium (přechod). Důležitou roli tu hraje dědičnost. Úzkostné poruchy se prvně vyskytují již v dětství a dospívání, proto také bývají často zaměňovány za charakterové rysy a unikají léčbě. Na podklad úzkostných poruch často druhotně nasedá deprese. s úzkostnými poruchami mohou souviset poruchy osobnosti, užívání psychoaktivních návykových látek (zejména alkoholu) nebo jiné psychické poruchy.

 

Generalizovaná úzkostná porucha

 

Co to je?

Název "generalizovaná úzkost" je možné přeložit jako všeobecná, zobecnělá úzkost. Což znamená takovou úzkost, která člověk provází víceméně trvale - postižený je stále nervní, rozechvělý, mrzutý, napjatý a může pociťovat různé tělesné potíže. Konkrétní důvod přitom chybí. Generalizovaná úzkostná porucha (GAD - zkratka z angl. Generalized Anxiety Disorder) je typická stálými neurčitými obavami a katastrofickými představami - že dítě bez pěti vrstev oblečení okamžitě nastydne; že partner, který odjel na nákup, bude mít smrtelnou bouračku nebo že sám člověk s GAD má určitě rakovinu střeva, protože ho tam občas píchne. Obsah obav se velmi často zaměřuje na nemoci a nehody a týká se jak samotného jedince, tak jeho příbuzných a přátel.

Generalizovanou úzkostí trpí asi 3% populace. Základní příčinou je určité vrozené nastavení nervové soustavy, na které nasedá vliv výchovy a životních zkušeností. Pokud vrozeně citlivý člověk zažívá jako dítě neustálé: "prosím tě, dej pozor, ať tě nic nepřejede; vem si čepičku, nebo dostaneš zápal plic; táta se určitě zabije, jezdí jako blázen; ty slepice jsou nějak divný, aby nám tak chcíply...", je dost možné, že to v něm vypěstuje právě obecnou úzkostnost.

Nadměrné obavy se mohou objevit i u zcela zdravého člověka, pokud ten právě prochází obdobím zvýšené zátěže (nepříjemné události, hormonální výkyvy...). Po urovnání situace se obavy ztrácí, jde pouze o reaktivní úzkost (v reakci na něco). Naopak diagnostikovatelná GAD trvá minimálně půl roku - to znamená, že člověk pociťuje dané příznaky, resp. jejich část, skoro pořád po tuto dobu. Platí přitom podobná věc jako u zdravých osob - že v obdobích zvýšené zátěže se problémy stupňují.

Typické symptomy (příznaky):

• nejistota, napětí, obavy, očekávání špatného, roztržitost, nepřiměřené reakce

• rozrušenost, potřeba stále něco dělat a z toho plynoucí únava, výrazně emotivní reakce

• strach ze smrti, z nemoci, ze ztráty kontroly nad sebou, ze zešílení

• pocit nestabilní chůze, polévání teplým nebo studeným potem

• ztráta zájmu o sex, poruchy spánku

• poruchy srdečního rytmu, píchání v hrudníku a břiše, tlak na hrudníku, problémy s dýcháním, motání hlavy až závratě (tyto potíže ale nejsou tělesného charakteru, z hlediska interní medicíny je člověk zdráv)

• třes, tiky, poruchy vidění a slyšení

Léčba GAD

Generalizovanou úzkost je nejlepší léčit kombinací psychoterapie a psychofarmak (léků). Z léků jsou možná anxiolytika nebo antidepresiva a z psychologických postupů je účinné dlouhodobé působení zaměřené na alespoň mírnou změnu v osobnosti a postojích člověka. Podle dostupnosti a osobní preference může pomoci kognitivně-behaviorální terapie, analytické postupy, humanisticky zaměřená terapie nebo hypnóza. Dotyčnému pomůže, když se naučí některou z relaxačních technik - např. Jacobsenovu progresivní relaxaci nebo autogenní trénink.

 

 

Co je to generalizovaná úzkostná porucha

 

Typickým projevem generalizované úzkostné poruchy je všeobecná a trvalá "volně plynoucí úzkost", která se týká každodenních záležitostí a jejich zvládání nebo obav z různých tělesných příznaků. Typickým projevem této poruchy je nadměrné a téměř neustále zaobírání se obavami, starostmi a stresujícími myšlenkami.

Jejich obsahem je, že se stane něco nebezpečného nebo nepříjemného člověku nebo jeho blízkým, že onemocní, něco nezvládne, někdo na něj bude nepříjemný, nebude ho mít rád, ztrapní se před ostatními apod. Tyto obavy a starosti se vesměs týkají možného ohrožení v budoucnosti. To vede k úzkostnosti, podrážděnosti, zhoršenému soustředění, nadměrné únavě a nepříjemným tělesným pocitům. Úzkostné očekávání, obavy z budoucího neštěstí, pocity ?na pokraji svých sil? vedou ke zhoršenému soustředění.

Z tělesných příznaků dominuje svalové napětí, roztřesenost, závratě, nevolnost, bolesti hlavy, pocit sevření na hrudi a v krku, bušení srdce, nadměrné pocení, sevření nebo tlak v žaludku, pálení žáhy, pocity na zvracení, zažívací potíže s průjmy, pocity slabosti v končetinách, nadměrná chuť jídlu nebo naopak nechutenství apod. Většinou je zhoršen spánek, zejména večer. Lidé trpící generalizovanou úzkostnou poruchou mají často problém se uvolnit, odpočívat, vypnout. Tyto potíže se zhoršují v době, kdy má postižený člověk zdánlivě více klidu a volnosti ? o samotě, o víkendech a o dovolených ? protože jeho pozornost není od úzkostných myšlenek odváděna vnějšími činnostmi.

Je několik společných oblastí, kde se lidé obávají:
- Zdraví. Obavy o vlastní zdraví, zdraví rodiny nebo přátel. Typické jsou představy onemocnění, choroby a neschopnosti si poradit v nějaké situaci. Člověk může začít být úzkostný tehdy, když slyší, že jiní lidé onemocněli, protože mu to připomene možnost toho, že on nebo někdo blízký může onemocnět také.
- Přátelé/rodina. Obavy o to, zda je dotyčný dobrý rodič nebo přítel, obavy o štěstí nebo zdraví rodiny, přátel, jejich bezpečnost a toho, zda pro ně udělal to nejlepší.
- Práce/škola. To je další oblast, která je často zdrojem obav. Např. typická je obava, zda se podařilo udělat všechno, co bylo na tento den nebo týden naplánováno, nebo zda to bylo splněno na takové úrovni, která se očekává, nebo zda někde něco neuniklo, nestala se chyba apod.
- Finance. Někdy se lidé obávají, zda budou schopni zaplatit všechny účty, nebo zda mají dost peněz do budoucnosti, i když teď mají na pokrytí výdajů prostředků dostatek.
- Denní povinnosti. Mohou se stát také zdrojem obav. K tomu dochází tehdy, když si člověk myslí, že něco špatného se může stát každou chvíli. Pak se může obávat běžných záležitostí (zda bude někde včas, dopravy, zda bude dobře vypadat, zda zvládne denní povinnosti atd.)

Nadměrné obavy bývají spojeny s domněnkou, že pokud určité věci neuděláte, bude to mít pro vás strašné následky. Problém je, že nadměrné obavy se jen těžce zastavují. Člověk, který se chronicky obává, může ležet v noci v posteli a obávat se všeho, co může přijít v budoucnosti, přes týden nebo během roku. Jeho snaha obavy potlačit bývá neúspěšná. Podobně může mít sklon přinášet si obavy z práce
domů a naopak. Není schopen je nechat za dveřmi.

 

 

 

Jak jste si už možná všimli v předchozích příkladech, nadměrné obavy bývají spojené se třemi základními postoji, které jsou v pozadí:

 

- Perfekcionismus souvisí s obavou, že uděláte chybu. Nebo že věci nebudou takové, jaké ?mají být?. To by byla opravdu tragédie!

 

 

- Nadměrná zodpovědnost souvisí s obavou, že když se nebudete obávat, mohou se špatné věci doopravdy přihodit. A pak by to bylo na vás! Vlastně tím, že máte obavy, se chráníte před negativními událostmi. Takže to, že máte obavy, svědčí o tom, že nejste žádný flink
ani lajdák.

 

- Pocit nekontrolovatelnosti souvisí s obavou, že věci moc kontrolovat nejdou. Tak je kontrolujete ?pro jistotu? alespoň vlastními obavami.

 

Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu nelze přesněji definovat. Úzkost a strach mohou nabývat takových forem z hlediska výskytu, intenzity a trvání, že mluvíme o úzkostných poruchách. Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější duševní onemocnění, neboť z celoživotního hlediska postihují až jednu čtvrtinu populace vyspělých zemí.

 

Úzkostní lidé často odkládají úkoly, které je třeba udělat.

 

Ty se jim pak hromadí a nakonec se jimi cítí zcela zavaleni. Hrnou obtížné úkoly před sebou, až nejsou schopni cokoliv dělat.

Obvyklé problémy při plánování

Otálení: Nejčastějším problémem při uskutečňování plánované činnosti bývá její odkládání. Řada lidí si nejdříve dá kávu, cigaretu, pak začne dělat něco jiného, než má v plánu. Nakonec plán vzdá a podrobí se sebekritice a sebeodsuzování. Kávu si dávejte zásadně až po aktivitě. Když máte problém, jak se do něčeho pustit, je někdy dobré si podrobně říct, co je třeba udělat. Teď začni!" nebo "Musíš se sna­žit!" či "Tak dělej!" je příliš neurčité. "Teď chytnu koště a začnu zametat. Zametej!" - takové pokyny vám pomohou začít. Ve chvíli, kdy si řeknete co udělat, ihned to udělejte. Nedovolte, aby vznikla pauza, během které se vás zmocní pochyby a váhání.

 

Pedantické dodržování plánu: Plán je tady pro pomoc, slouží jako vodítko, nikoli jako policajt. Není to zákon. Jeho účelem je pomoci vám, ne vás tyranizovat. Může se například stát něco nečekaného, s čím jste při plánování nemohli počítat. Přijde nečekaná návštěva, pokazí se žehlička. Pak můžete cítit zklamání: "úsilí vložené do plá­nování vyšlo nazmar... když se nedokážu přesně držet plánu, nemá smysl dělat nic..." Máte však řadu možností, jak reagovat na neče­kané situace.

 

Smiřte se s narušením plánu. Smiřte se s tím, že se věci nestaly tak, jak jste si je naplánovali, a pokračujte podle původního plánu, jakmile je to možné. Na nákupu jste se zdržela o hodinu a půl déle. Nestihnete, co jste si na tento čas naplánovala. Co jste si napláno­vala nyní?

 

Přemýšlejte o jiných možnostech. Některé z aktivit, které jste si naplánovali, jsou závislé na okolnostech, které nemůžete ovlivnit. Například na počasí nebo na tom, zda někdo jiný má čas. Pokud si například naplánujete výlet, mějte náhradní plán pro případ, že bude pršet. Nebo když si naplánujete, že strávíte víkend se starým zná­mým a ten na poslední chvíli onemocní, přemýšlejte, co jiného by vám mohlo přinést potěšení místo toho, abyste se vzdali a nedělali nic.

 

Nesnažte se dohnat to, co jste již zmeškali. Když z nějakého důvodu nemůžete určitou činnost dělat v době, na kterou jste si ji naplánovali (chtěli jste prát a žehlit a místo toho jste vysvětlovali matematiku dceři), už se k ní později nevracejte. Posuňte se k a si aktivitě podle plánu a přesuňte vynechanou aktivitu na pristi en. Podobně když zjistíte, že jste s něčím hotovi dříve, než jste p an -- vali, pusťte se do další činnosti až v době, na kterou jste si ji nap novali. Zbylý čas naplňte něčím příjemným. Možná bude dobré když budete mít připraven seznam příjemných činností, z něhož si v takovém případě budete moci vybrat.

 

Příliš konkrétní nebo příliš obecné plány. Není nutné, abyste si plán zapisovali do nejmenších podrobností. Není třeba vypisovat každý kus nábytku, z něhož chcete utřít prach. Nebuďte ovšem ani příliš všeobecní. "Dívání se na televizi" nebo "Uklízení" je například příliš obecný výraz, než abyste měli jasno, co vlastně chcete dělat. Je třeba, aby bylo jasné, v které chvíli jste svůj úkol splnili. Plánujte si své činnosti s přesností na hodinu nebo na půlhodinu. Ze zkušenosti poznáte, kolik času vám která činnost zabere.

 

Důležitější je kvalita než kvantita. Plánujte si dobu, po kterou budete určitou činnost dělat, a ne množství práce, které chcete za tu dobu stihnout. Když vyměřený čas vyprší, ukončete to, co děláte. Kolik toho během určité doby uděláte, může záviset na okolnostech, které nemůžete ovlivnit (vyrušování) nebo se mohou objevit jiné problémy (např. problémy se soustředěním, únava). Když si řeknete, že musíte uklidit celý byt za dnešní odpoledne a pak to nezvládnete, budete to asi považovat za neúspěch, budete na sebe naštvaní a neoceníte, co jste udělali. Když si naplánujete, že budete uklízet dvě hodiny, pak je vcelku jedno, kolik toho stihnete. Je třeba ocenit vynaložené úsilí, ne výsledek určité činnosti.

 

Očekávání zázraků. Vašim bezprostředním cílem je udělat to, co jste si naplánovali, jak nejlépe to dokážete, a ne dostat se z úzkostí. Asi se budete při některých činnostech cítit méně úzkostní než při jiných. A když budete vytrvale pracovat na zvýšení své aktivity, začnete se časem cítit lépe. Avšak žádná jednotlivá činnost nemůže vést k nějakému zázračnému vyléčení. Neočekávejte, že se vaše úzkost- nost rozplyne po hodině sledování televize nebo po uklizení šatníku. Když to budete očekávat, budete zklamáni.

 

Přestat dříve, než budete úplně vyčerpaní. Přestaňte s určitou činností, když vám jde dobře, a ne když se úplně vyčerpáte nebo když vám to vůbec nejde. Pak budete mít příjemný pocit z toho, co jste dokázali, a budete mít chuť dále pokračovat.

 

•Úzkostné poruchy jsou velice časté.

 

ÚZKOST Úzkost je nedílnou a životně důležitou součástí našeho života. Přestože nás mnohdy obtěžuje, chrání nás před nebezpečím, ať reálným nebo potenciálním. Úzkost souvisí s pudem sebezáchovy. Vždyť jen to, že se bojíme spálit se znovu o plotýnku vařiče nebo jet autem rychle do zatáčky nám umožňuje v dnešní době přežít. Je důležité oddělit běžný strach a úzkost od nemoci. Úzkostné poruchy jsou chronická onemocnění, nejedná se o slabost nebo simulaci!!! ÚZKOSTNÉ PORUCHY Bohužel vše má i stinnou stránku. Pokud je úzkosti mnoho, působí velice nepříjemně a hlavně nás omezuje v běžných aktivitách. Soubor symptomů, který nás chránil před nebezpečím, nám pak najednou brání plnohodnotně žít. o skutečné úzkostné poruchy se tedy jedná, pokud potíže znamenají významné omezení aktivit a tělesný i psychický dyskomfort, a tehdy má také smysl úzkostné poruchy léčit. Společné pro úzkostné poruchy jsou symptomy strachu a úzkosti, anticipace (= očekávání potíží, které jsou tak dále potencovány), vyhýbání se zátěžovým situacím (kde se úzkost předchozích zkušeností pravděpodobně projeví) a omezení v aktivitách (pracovních, společenských…). Úzkostné poruchy jsou velice časté. Podle studií v USA z 90-tých let 20.století trpí v průběhu svého života duševními poruchami cca polovina lidí. Celkem 24,9% trpí úzkostnými poruchami (více ženy než muži - 30,5% versus 19,2%).

 

Anonymní on-line poradna (Strach,uzkost..)

 

Stane se vám, že vás v běžné situaci přepadne nezvladatelná úzkost? Bojíte se stísněných prostor, výšek nebo třeba pavouků? Máte pocit, že musíte utéct domů nebo dokonce už z domu ani nevycházíte? Hrůza je tak veliká, že se bojíte o svůj život? Strach přichází stále častěji a brání vám v normálním životě? Váš rozum říká, že se nic vážného neděje, ale pro vás to neznamená úlevu? Úzkost je zvláštní fenomén. Je vlastně nezbytná pro bezpečnost každého z nás. Souvisí s pudem sebezáchovy a silněji se projevuje u žen. Kde končí úzkost přirozená a začíná nemoc? To musí posoudit odborník, přechod je velmi plynulý. Panický záchvat úzkosti může potkat i zcela zdravého jedince, například u nás ho zažije každoročně přibližně každý desátý člověk. Pokud se však úzkost objevuje příliš často, je příliš silná, trvá příliš dlouho anebo se objevuje v nevhodné situaci, stává se vážným problémem. Také nadměrná úzkost, podobně jako deprese, se dá dobře léčit a naděje na úlevu je vysoká.

Veobecná úzkostná porucha (Generalized Anxiety Disorder – GAD)

 

Všeobecná úzkostná porucha obvykle nezpůsobuje výrazné problémy. Postižené osoby z velké části "fungují" ve společnosti celkem normálně. Dobrou zprávou je, že většina lidí z této nemoci časem "vyroste". Příznaky se věkem obvykle oslabují.

 

Mohou se však vyskytnout případy GAD, které vyžadují léčbu. Pak jsou na místě léky nebo také neléková terapie. Užitek přináší například buspiron (BuSPAr). Účinných je také pět způsobů nelékové terapie: kognitivně-behaviorální terapie, pravidelné tělesné cvičení, biofeedbeck, relaxační techniky a terapie zaměřená na duchovní oblast.

 

Užívání léků s sebou přináší určité riziko, proto je na místě opatrnost, přestože tento způsob léčby se zdá být nejsnazší.

 

Za prvé, může trvat několik týdnů než buspiron začne účinkovat. Za druhé, léčba může způsobovat množství nežádoucích vedlejších účinků, včetně nevolnosti, ospalosti a nutkání ke zvracení. Za třetí, zdá se, že GAD se může znovu zhoršit, když se lék vysadí. Mnozí pacienti nechtějí užívat léky celý život, když vědí, že existuje jiné řešení jejich problémů.

 

Na stavech úzkosti se v mozku podílejí také další chemické látky. Dvě nejdůležitější jsou serotonin a kyselina gama- aminobutyrová. Obě tyto složky slouží jako inhibiční transmitery, které mají schopnost ztlumit mozkové dráhy vyvolávající stres a úzkost. Efektivnost těchto spojení posiluje řada léků, které zvyšují hladinu serotoninu. Tyto látky zmírňují nejen depresi, ale také příznaky úzkostných poruch.

 

Potřebujeme-li zvýšit hladinu této důležité látky v mozku, nejsme naštěstí závislí jen na lécích. Přestože netrpíte depresí, způsoby zvyšující serotonin pomohou lépe zvládat každodenní stres a úzkosti života.

 

Poslední dobou přichází do lékáren mnoho léků, které ovlivňují chemické přenášení zpráv v mozku. Slibnou léčbou je například zvyšování hladiny kyseliny gama-aminobutyrové, která snižuje úzkost při záchvatech paniky. Při poruchách nálady hraje úlohu i další chemická látka, tzv. substance P. Předběžné výzkumy naznačují, že léky, které blokují účinky této sloučeniny, mohou snížit úzkost i depresi.

 

Ukázka z knihy dr. Neila Nedleyho "Život bez deprese", kterou lze objednat na adrese www.a-o.cz. zdroj:http://www.magazinzdravi.cz

Terapie-Existuje několik možností terapie úzkostných stavů.

 

Existuje několik možností terapie úzkostných stavů. Nejvíce rozšířeným způsobem je farmakoterapie. Neméně důležitou možností je psychoterapie. Pokud problém přetrvává již delší dobu, třeba několik let, je nejoptimálnější oba směry zkombinovat.

Farmakoterapie

Na terapii úzkostných stavů se používají dvě skupiny léků. První z nich jsou "anxiolytika" = léky na úzkost. Ty se při každodenním užívání podávají pouze krátkodobě (několik týdnů), v žádném případě nikoliv dlouhodobě. Je velmi nevhodné a nešťastné, když si pacienti nechávají tyto léky předepisovat od řady různých lékařů a užívají je až několik let.

 

 

 

Moderní anxiolytika mají riziko závislosti velmi výrazně sníženou, ale přesto je s tímto rizikem potřeba počítat. Proto si je nechávejte předepisovat pouze od jednoho lékaře, který si vhodnou dobu k podávání léku pohlídá. Pokud dodržíte lékařem doporučenou dobu užívání, riziko závislosti vám nehrozí.

Nejoptimálnější strategie nyní ale je, když se k anxiolytiku zároveň předepíše lék ze skupiny antidepresiv.

 

 

Moderní antidepresiva, která se užívají k léčbě deprese, mají totiž velmi dobrý účinek i na úzkostné stavy. Jejich účinek na úzkosti ale většinou začíná až po několika týdnech pravidelného užívání. Proto se na tuto dobu, než antidepresivum začne účinkovat, předepíše anxiolytikum, které se pak, při nástupu účinku antidepresiva, vysadí. U antidepresiv nehrozí riziko závislosti, proto se mohou podávat dlouhodobě.

 

 

 

Vůči lékům používaných v psychiatrii mají lidé často řadu předsudků a neopodstatněných obav. Žádný z těchto léků nemůže nikoho, při správném užívání, trvale poškodit. Nežádoucí účinky jsou popisovány u všech druhů léků, které se v lékařství používají a ani psychofarmaka nejsou výjimkou. Někteří pacienti si přečtou "příbalový letáček" a tento lék pak ani nezačnou užívat, aby si hrozícími účinky náhodou neublížili. Ale riziko nežádoucích účinků je u moderních antidepresiv a anxiolytik malé a pokud se nějaké příznaky objeví, po vysazení léků bezezbytku odezní.

Psychoterapie

Metodou volby (= terapie, kterou je vhodné upřednostnit před jinými, pokud je to možné) u většiny úzkostných stavů je právě psychoterapie. Druhů psychoterapie je opět celá řada. Mezi hlavní směry patří:

• dynamická terapie a psychoanalýza

• kognitivně behaviorální terapie

Dynamická terapie a psychoanalýza vychází z předpokladu, že to, jak se nyní dotyčný chová, co cítí, jak uvažuje, pramení z jeho dřívějších zkušeností, z toho, co ho v minulosti ovlivňovalo. Zjednodušeně řečeno - pomáhá mu ujasnit si tyto dřívější záležitosti, buduje novou strukturu osobnosti, která tyto úzkostné stavy lépe zvládne a dodá mu sebevědomí.

 

 

 

Dalším typem psychoterapie je Kognitivně behaviorální psychoterapie (KBT). Za tímto relativně záhadným názvem se skrývá terapie, která se v nových psychiatrických publikacích a nakonec i v doporučovaných standardních postupech v psychiatrii uvádí jako terapie první volby, mnohdy ještě před farmakoterapií.

 

 

 

KBT pomáhá klientovi zorientovat se přesně v daném problému, co ho spouští, co ho ovlivňuje, co ho zhoršuje nebo naopak zmírňuje. Naučí pacienta příznaky zmírňovat, efektivně řešit své problémy, konstruktivně pracovat na tom, aby nepříjemné příznaky odezněly. Terapie je logická, srozumitelná a zaměřená na aktuální problém.

 

 

 

Obě tyto techniky se mohou provádět i ve skupinách několika pacientů, kdy se využívá dalších léčebných faktorů skupinové terapie.

 

Obecně se dá říci, že farmakoterapie bývá léčbou rychlejší a psychoterapie trvalejší.

Velkým problémem bývá dostupnost psychoterapeutů v některých regionech. Některé pojišťovny psychoterapii plně hradí, jiné pouze upřednostňují klasickou psychiatrickou péči.

 

 

Situace je o to složitější, že ta samá pojišťovna ten který druh psychoterapie v některém kraji podporuje a v jiném již nikoli. Je vhodné se informovat u vašeho praktického lékaře na nejbližší možný druh psychoterapie nebo se přímo obrátit na nejbližší pobočku vaší pojišťovny. Pokud ve vašem regionu vaše pojišťovna druh psychoterapie, který vám byl doporučen, nehradí, informujte se u jiných pojišťoven, jak si oni zajistili psychoterapeutickou péči pro své klienty.

 

 

 

Velmi důležité ale je, si uvědomit, co od léčby očekáváme. Požadujeme, aby terapie vedla k tomu, že mne už nikdy nenapadne myšlenka, které se obávám? Potřebuji, abych už nikdy ani v náznaku nepocítil tělesné příznaky, které jsem vnímal jako ohrožující? Pokud má pacient tyto požadavky, vystavuje se riziku, že se sám bude podílet na udržovaní těchto obtíží. Na takto formulovaný požadavek vám nepomůže žádná terapie.

 

 

Každý způsob léčby by měl vést především k tomu, že pacienta naučí tyto situace zvládat, pomůže mu získat jistotu, že se nestane nic z toho, čeho se obával ani když z dané situace neuteče. Terapie musí naučit klienta se těchto příznaků nebát a to se projeví v postupném zmírnění až odeznění daných příznaků. Zjednodušeně řečeno, pacient přestane svým strachem udržovat daný problém.

 

 

Při terapii léky, které pacientovi zcela odstranily jeho nepříjemné tělesné příznaky, je důležité zvládnutí období při jejich vysazování. Toto se samozřejmě děje postupně, ale přesto může dojít k tomu, že se nějaký příznak či obavná myšlenka objeví. Je zbytečnou chybou se tímto nechat zaskočit, vyděsit… Řada pacientů se v tu chvíli obává, že se problém vrací, že se toho nikdy nezbaví.

 

Je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nemá zcela ve své moci, jaká myšlenka s jakým obsahem ho napadne, důležitá je naše reakce, jakou vážnost a důvěryhodnost té myšlence dáme. Skutečně omdlím, skutečně to bude trapné, skutečně to nezvládnu….?

 

Reakce na závažný stres

 

Pro poruchy v této skupině je typické, že jim předchází nějaký výrazně nepříjemný traumatizující zážitek (přepadení, nehoda, znásilnění, přírodní katastrofa, válečný konflikt…).

Akutní reakce na stres

Do několika minut po události se objevují příznaky, které mohou být velmi různorodé. Nejčastěji dochází zprvu k celkovému utlumení, snížení pozornosti až k dezorientaci. Dále se může rozvíjet apatie nebo naopak zvýšená aktivita (tzv. útěková reakce).

 

 

Může být přítomna řada dalších příznaků jako úzkost, zlost, zoufalství, depresivní nálada, ztráta zájmů… Rozvoji příznaků napomáhá fyzická únava a vyšší věk. Tyto příznaky během hodin až několika dnů samy odezní. Občas se může stát, že si postižený na průběh té situace nepamatuje. Bývá vhodné poskytnout kvalifikovanou podpůrnou psychoterapii.

Posttraumatická stresová porucha

Příznaky u této poruchy se dostavují až po delším čase od prožitého stresu a také i delší dobu přetrvávají (jedná se o týdny až měsíce). Dotyčný má problémy se vzpomínkami na traumatickou událost, které dokáží spustit výraznou emoční reakci.

 

 

Události se mohou vracet ve vzpomínkách, snech, fantaziích, kdy je znovu prožívá. Typické bývá vyhýbání se situacím a místům, které tu událost připomínají. Často dochází k poruchám spánku, k poruchám soustředění, k úlekovým reakcím…

Terapie: k ovlivnění intenzity příznaků je vhodné podávání léků. Léčbu je nezbytné doplnit psychoterapií (podpůrná, dynamická nebo kognitivně behaviorální) k ovlivnění například vyhýbavého chování apod.

Porucha přizpůsobení

Jedná se o reakci na závažnou změnu v osobním nebo pracovním životě, kterou vnímá postižený jako nepříjemnou. Typicky je přítomna smutná nálada, úzkostné stavy, obavy z budoucnosti. Dotyčný se vnímá jako nedostatečný, slabý, k ničemu… Nejvhodnější terapií je podpůrná psychoterapie.

Kazuistiky:

Pan Jiří, 32 let, mechanik, byl zhruba před rokem účastníkem autonehody. Nepozorný řidič v protisměru předjížděl a střetl se s vozem pana Jiřího. Pan Jiří jel v autě sám a život i zdraví mu nejspíš zachránily airbagy, které v autě měl. V protijedoucím autě utrpěl řidič vážná poranění. Vyšetřování autonehody se vleklo a dlouhé byly i průtahy při vyřizování pojistky.

 

 

K řízení se dostal asi čtyři měsíce po nehodě. Po usednutí do vozu se mu udělalo na omdlení, bušilo mu srdce, chvěly se mu ruce, zaskočil ho silný tlak na hrudníku, měl pocit, že nemůže dodechnout, jako když má velký knedlík v krku. Byl rád, že se mu to nestalo až při jízdě, ale hned po usednutí do auta. Pokud by měl nyní někam jet sám, tak si zařídí, aby jet nemusel, řídí jen tehdy, pokud s ním jede spolujezdec, který by v případě zopakování úzkostné stavu převzal řízení.

 

 

 

Slečna Jana, 21 let, studentka, byla před dvěma lety znásilněna na chodbě v panelovém domě své přítelkyně, kam šla na návštěvu. V prvních týdnech po té události byla silně otřesena, nechtěla chodit mezi lidi, obviňovala se z toho, co se stalo. Později se dostavovaly stavy apatie střídající se s přehnanými výbuchy hněvu pro maličkosti.

 

 

Stav se jen pozvolna zklidňoval, v noci ale stále mívá sny, kde znovu prožívá onu událost. Pokusila se navázat blízký vztah s mužem, který se jí líbil, ale kdykoli se pokusil o intimní kontakt, nedokázala se uvolnit a reagovala podrážděně. S přítelem se raději rozešla s udáním jiného důvodu, aby předešla dalším pokusům o intimní kontakt a nemusela nic vysvětlovat.

Výše uvedený text je použit se svolením MUDr. Petra Kopisty, www.uzkost.cz

 

 

Obsedantně kompulzivní porucha

 

Tato porucha je charakterizována nutkavými myšlenkami (= obsese), které navozují úzkost a nepohodu, kterou se dotyčný snaží snížit nebo odbourat různými způsoby - rituály (= kompulse).

 

 

Tyto myšlenky mají takový obsah, který je pro pacienta nepříjemný, kterého se obává a který ho znejistí ("Co kdyby se to skutečně stalo …?!?")

 

Tyto myšlenky jsou vnímány pacientem jako jeho vlastní, nikdo mu je žádným způsobem nevnucuje, přitom ale odporují vlastním zájmům a potřebám. Často se opakují ve stále stejné podobě. Jsou nepříjemné, nesmyslné. Pacient se jim snaží čelit, nevšímat si jich, ale to se mu nedaří.

Příklady:

• pokud to nezkontroluji, vyhoříme, vykradou nás

• pokud to neumyji, nakazíme se

• co když se neudržím a něco provedu (vykřiknu vulgární slovo na veřejnosti, ublížím svému dítěti…)

Při dlouhodobém trvání obtíží si je už ani nemusí pacient uvědomovat a rituály provádí automaticky.

Nepříjemný pocit, který mu navodily tyto myšlenky, pacient snižuje nějakou opakovanou činností - rituálem, přestože si uvědomuje nesmyslnost této činnost a není mu příjemná. Nejčastěji se jedná o nějakou kontrolní činnost.

Příklady:

• zda jsou vypnuté všechny elektrické spotřebiče

• zda jsem zamkl zámek u vchodových dveří

• zda jsem nikoho nezranil

Pacient mívá často vypracovaný systém kontrol, aby na něco nezapomněl, aby měl co největší jistotu, že se snad nic nestane. Často kontrolní činnost několikrát opakuje. Má buď stanovený počet kontrol nebo musí dosáhnout určitého "pocitu, že to stačí". Mívá dané pořadí předmětů, které kontroluje. Snaží se svoji kontrolu si neustále "uvědomovat" - soustředit se na ni, aby měl jistotu. Když ho něco nebo někdo z té kontroly vyruší, začíná znovu.

 

 

Další častá činnost je umývání, čištění. Pokud má pacient dojem, že se dotýkal něčeho kontaminovaného, co ho znečistilo a je pro něj či pro okolí nebezpečné, musí se dostatečně umýt, očistit. Může si nadměrně umývat ruce, opět buď určitým počtem nebo do "pocitu", může se složitým způsobem sprchovat nebo omývat vanu, koupelnu než se sám myje, přesným zdlouhavým postupem omývá každý kousek nádobí…

 

 

Rituály mohou být různého charakteru a někdy ani nemusí svým charakterem souviset s obavnou myšlenkou. Pacient musí třeba nahlas něco vyslovit, něco si pomyslet, někdy i paradoxně stejnou věc, která ho napadla a které se obává. Musí třeba něco sbírat a hromadit, protože to nemůže vyhodit. Musí si počítat, zkrátka cokoli, co sníží nebo předejde nepohodě.

Problémy spojené s rituály (komplikace):

• jsou časově náročné, zdržují, jsou nepříjemné

• vedou k vyhýbavému chování, komplikují praktický život

• mohou i tělesné poškozovat (ekzémy kůže při častém a zdlouhavém mytí, při používání desinfekce….)

• může docházet k zapojování rodinných příslušníků do rituálů, přenášení "zodpovědnosti za případné následky", když se rituál neprovede

• mohou vést k častým pracovním neschopnostem až k invaliditě

• mohou způsobovat závislost na návykových látkách, depresivní onemocnění

Terapie: Léčbou volby je kognitivně behaviorální psychoterapie. Dalším účinným způsobem léčby je podávání antidepresiv. Podle délky trvání a intenzity obtíží se kombinuje psychoterapie s psychofarmaky.

Kazuistiky:

Petr, 36 let, programátor, pokud jede autem a předjede nějakého cyklistu nebo chodce mimo město, musí se opakovaně dívat do zpětného zrcátka, zda toho člověka nesrazil autem. Ani po opakovaném ujištění při pohledu do zrcátka si zakrátko není jistý, zda mu skutečně neublížil a musí se většinou vrátit na místo toho předjíždění zkontrolovat, zda tam nezůstal nikdo zraněný.

 

Představa, že tam někdo leží a potřebuje pomoci a bez pomoci umře, je pro něj tak nepříjemná a jeho jistota, že se nic nestalo, je tak mizivá, že se nejen vrací na to místo, ale nyní už musí prohlédnout okolí, kam až se mohl ten případný zraněný odplížit.

 

 

 

Výše uvedený text je použit se svolením MUDr. Petra Kopisty, www.uzkost.cz

 

 

Zdroj:Klik!

Přidat komentář

Generalizovaná úzkostná porucha

 

Jedná se o poruchu, kdy pacienta obtěžuje úzkost, která není vázaná na žádnou konkrétní situaci.

 

 

Pacienta trápí stálé obavy, že není něco v pořádku, že něco nezvládne, dělá si starosti i s běžnými záležitostmi a neustále se stresuje.

 

 

Celkem brzy ho začnou obtěžovat různé tělesné příznaky, kterých bývá opět široké spektrum jako u ostatních úzkostných poruch. Nejčastěji se objevují ale pocity trvalého svalového napětí, poruchy spánku, nadměrné pocení, třes, bolesti hlavy, bušení srdce… Proto si často lidé u svých obvodních lékařů stěžují většinou pouze na neurčité tělesné obtíže.

 

 

 

Chronická úzkost se objevuje nejen jako samotný psychický problém ale i jako součást řady dalších poruch (např. poruchy nálady, psychotické poruchy, poruchy příjmu potravy, závislosti a další), proto je nezbytné k přesnému stanovení diagnózy navštívit odborného lékaře.

 

 

 

Terapie: Léčbou volby je psychoterapie. Vysoce účinná je především kognitivně behaviorální psychoterapie. Další rozšířenou a velice účinnou metodou je farmakoterapie, kterou je velmi vhodné s psychoterapií zkombinovat.

Výše uvedený text je použit se svolením MUDr. Petra Kopisty, www.uzkost.cz

 

Panická porucha

 

Pro tuto poruchu jsou typické záchvaty velmi silné úzkosti, které se nepředvídatelně opakují. Dotyčný prožívá velmi výraznou obavu, neví, co se s ním děje.

 

Neví, zda je v tu chvíli ohrožen na zdraví nebo na životě, obává se často i ztráty kontroly. Často se v klidu obává nového záchvatu, má strach ze strachu. Bývají přítomny tělesné příznaky z celého širokého spektra, tak jak byly uvedeny v modelu úzkosti (bušení srdce, chvění, pocení, obtížné dýchání, pocit závratě, obava ze ztráty kontroly.)

 

 

Terapie: Možnosti jak řešit panické stavy jsou opět jak psychofarmakologické, tak i psychoterapeutické. Terapií volby je Kognitivně behaviorální psychoterapie.

Kazuistiky:

Eva, 48 let, prodavačka, byla ve svém bytě sama, čekala na návrat dalších členů rodiny. Bez zjevné příčiny se jí zamotala hlava a začalo ji bušit srdce. Otevřela si okno, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Stav se nezlepšoval, spíše naopak, proto se začala o sebe silně obávat. Měla pocit, že musí okamžitě něco udělat, ale nevěděla co.

 

Po chvíli stav odezněl sám. K lékaři zprvu jít vůbec nechtěla, obávala se nepochopení. Když se ale tento stav opakoval, tentokrát v práci, k lékaři zašla. Ten nezjistil žádné onemocnění a doporučil léky na zklidnění.

 

 

Sociální fobie

 

Typickými rysy sociální fobie jsou nepříjemné pocity v kontaktu s lidmi a snaha se těmto situacím vyhnout.

 

Může se jednat o jakoukoli činnost, při které se pacient cítí sledován a kriticky hodnocen a kdy může dojít k jeho selhání a nezvládnutí situace. Příklady: běžný rozhovor, představování se, rozhovor s cizími lidmi, veřejné vystoupení, telefonování, podepisování, konzumace jídla a pití ve společnosti…

 

 

Často bývá rozvinuta silná "anticipační úzkost", tzn., že se pacient již předem velmi této situace obává a očekává, že ji nezvládne. Nyní již víme, že při úzkostném stavu jsou přítomny tělesné příznaky, mimo jiné třes rukou, nucení na močení, zrudnutí apod. Ty ale pacient většinou vnímá jako hlavní a prvotní příčinu svých obtíží.

 

 

Problémy v těchto situacích jsou ale vnímány jako nešikovný povahový rys nebo stydlivost. Ale pokud tyto obtíže dotyčného obtěžují, komplikují mu život a znemožňují mu fungování v běžných sociálních situacích (studium, pracovní kariéra, partnerské vztahy), měl by vyhledat odbornou pomoc!

Velmi rizikové jednání je zneužívání alkoholu ke snižování napětí před "rizikovou" situací.

 

Alkohol v malých dávkách skutečně snižuje napětí, ale hrozí zde rozvoj závislosti, kdy pak pacient situaci bez alkoholu skutečně již nezvládne a k jejímu zvládnutí bude potřebovat stále větší dávky alkoholu. Podobné riziko hrozí u dlouhodobého podávání anxiolytik (léky na snížení úzkosti).

 

 

Terapie: Léčbou volby je kognitivně behaviorální terapie. Vhodná je též podpůrná psychoterapie. Při podávání psychofarmak je potřeba počítat s dlouhodobým užíváním antidepresiv a později s jejich velmi opatrným vysazováním. V případě výrazných obtíží pacienta je vhodné oba postupy zkombinovat.

Kazuistiky:

Alena, 43 let, podnikatelka, přebírala zboží, které jim do firmy přivezli. Při podepisování dokladu se jí před řidičem výrazně roztřásly ruce. Bylo jí to velmi trapné, protože byla přesvědčena, že si toho musel všimnout a muselo mu to připadat podivné. Trochu ji to zaskočilo a musela se k té situaci znovu vracet. Když měla podepisovat v dalších dnech přejímací doklady, začala se pozorovat a hlídat.

 

Už když přicházeli řidiči do její kanceláře, zjišťuje u sebe velmi výraznou nepohodu a čeká problém, který určitě přijde. Zkoušela se ovládnout silou vůle, ale to se jí nedařilo. Proto se začala těmto situacím vyhýbat, nechala podepisovat doklady kolegu.

 

Přijala to jako řešení i když nešikovné, protože vnímala, že je na někom závislá. Problémy ale začala mít i v bance a na poště, kde musela před úřednicemi opět něco podepisovat. Nemohla tyto povinnosti na někoho převést, proto se rozhodla vyhledat odbornou pomoc.

 

 

Jitka, 26 let, programátorka, začala mít problémy při představování v telefonu. Opakovaně se při vyslovování svého jména zadrhla. Když měla někam zavolat, tak to začala co nejdéle odkládat. Pokud někdo zavolal ji a rychle se představila, nebyl to takový problém, jako když měla volat sama. Pokud se při představování začala zadrhávat až tak, že nemohla vyslovit své jméno, telefon raději položila.

 

V zaměstnání se začala vyhýbat úkolům, kdy se musela domlouvat o nějakých záležitostech po telefonu. Problém se ale začal rozšiřovat i na situace, kdy se musela představit i osobně při jednáních ve firmě nebo při jednáních na úřadech, kde musela sdělit své příjmení.

 

 

Specifické fobie

 

Obava z konkrétní situace, činnosti nebo objektu se nazývá specifická fobie. Pacient si uvědomuje, že se jedná o strach nesmyslný, ale nemůže si pomoci a pokud se s daným objektem či situací nesetká, k žádné úzkostné reakci nedochází.

 

 

Spektrum těchto podnětů, které spouští úzkostnou reakci, je velmi bohaté. Může se jednat o strach ze zvířat (hadi, pavouci, psi…), ze tmy, z ostrých předmětů, z nemocí (rakovina, infekce, AIDS…), uzavřených prostor (výtahy…) atd.

 

Často bývá rozvinuté vyhýbavé chování, pacient se snaží kontaktu s obávaným předmětem či situací vyhnout. Pokud se mu kontaktu vyhnout nepodaří, prožívá nepříjemný úzkostný stav a nepříjemné tělesné příznaky. Tyto tělesné příznaky (tlak na hrudi, bušení srdce, pocity na omdlení…) někdy vnímá jako něco, co ho ohrožuje.

 

 

Agorafobie

 

Pojem Agorafobie se používal původně pro označení obavy z velkého otevřeného prostranství. Ale v současné době se pod tento pojem zahrnují obavy z daleko většího množství situací. Může se jednat o prostory, kde je více lidí (kino, divadlo, ulice, obchody, supermarkety, dopravní prostředky, metro…) nebo naopak místa, kde je pacient sám (v autě, doma, ve výtahu…).

 

 

Obavy v situacích mezi množstvím lidí se nejčastěji týkají možnosti, že se pacientovi něco stane (omdlí, zkolabuje, "zblázní se", zemře na infarkt…), že tím na sebe upoutá pozornost, že to bude trapné… nebo že se z toho místa bude jen obtížně dostávat a nemusí to stihnout.

Pokud se jedná o situace, kdy je pacient sám nebo jen s malými dětmi, obavná myšlenka se většinou týká toho, že se mu něco stane (omdlí a zapadne mu jazyk…)a bude potřebovat od někoho pomoc (zavolat lékaře, poskytnout první pomoc…).

 

 

Nejčastěji obávaná místa: dopravní prostředky, obchody, neznámá místa, volná prostranství, sály, divadla, místa se špatnou dostupností zdravotní pomoci, dopravní zácpy, stání ve frontách a mnoho a mnoho dalších…

 

 

Velmi často je agorafobie spojena s velmi výraznou úzkostí, tzv. panikou.

Téměř vždy je agorafobie spojena s vyhýbavým chováním, které má charakter podle obsahu obavných myšlenek. Pokud se například obává pacient rizikové situace mezi lidmi, může mít snahu tato místa nenavštěvovat, pošle třeba někoho místo sebe… Pokud se obává být o samotě, pozve si třeba návštěvu, jde k příbuzným, řídí auto pouze se spolujezdcem…

 

 

Jedná se o velmi častou a běžnou poruchu. Nikdo se naprosto nemusí za tento problém stydět. Vyskytuje se běžně u lidí jakéhokoliv vzdělání. Agorafobie není známkou žádného osobního selhání ani neschopnosti.

 

 

Terapie: Léčbou volby je Kognitivně behaviorální psychoterapie. Nejrozšířenější a nejběžnější terapií je psychofarmakoterapie (užívání léků). Výhodná bývá kombinace psychoterapie a užívání léků.

Kazuistiky:

Jan, 37 let, finanční analytik, prožil v supermarketu velice nepříjemný stav, kdy se obával, že omdlí. Podlamovaly se mu nohy, měl pocit, že se mu motá hlava. Když si představil, jak tam leží v bezvědomí, tak mu to přišlo trapné, napadlo ho, že by si mohli lidé myslet, že je opilý nebo zfetovaný. Že by ho také mohl vidět někdo známý. Musel se tam opřít o regál a chvíli čekat, než to přejde.

 

Celá situace ho zaskočila, protože si byl sám sebou vždy velmi jistý, že vše zvládne. Poprvé byl v situaci, kdy se obával, že to nezvládne. Když šel do stejného obchodu další týden, obával se, jestli se to nebude opakovat. Po celou dobu nakupování se více soustředil na to, zda se nějaké příznaky neobjeví, než na nakupované zboží.

 

Pro jistotu si sundal i teplou bundu, aby se mu třeba i z tepla neudělalo zle. První příznak ucítil ve frontě u pokladny. Okamžitě opustil košík a bez nákupu odešel. Venku se mu ulevilo, okamžitě byl zcela bez příznaků, byl rád, že to nenechal dojít tak daleko. Na další nákupy začal chodit již jen se svou přítelkyní, se kterou se cítil jistější. Další problém nastal nečekaně v divadle, kde ho během představení z naprostého klidu vylekal známý nepříjemný pocit.

 

Opět okamžitě odešel.

David, 29 let, účetní, při chůzi po ulici pocítil najednou tak silnou bolest na hrudi, že se vyděsil, že má infarkt. Bolest zcela typicky vystřelovala do levé horní končetiny a lopatky, celý se opotil. Naprosto cizími lidmi se nechal odvézt do nemocnice na interní oddělení.

 

Kde ho vyšetřovali, musel zůstat na lůžku a dokonce i na toaletu ho odvezl zřízenec na vozíku a hlídal ho, aby se mu nic nestalo. Ale ani na EKG a v laboratorních testech se žádný zdravotní problém neprojevil. Zcela bez vysvětlení ho propustili domů. Pouze se opakovaně dotazovali, zda nepožil nějaké drogy. Cítil se zaskočený a stále musel myslet na to, co mu bylo.

 

Praktický lékař ho poslal na rehabilitaci, kde se domnívali, že tyto příznaky mohly být i od krční páteře. Absolvoval celou rehabilitační kůru, vše se zdálo v pořádku do té doby, kdy byl sám doma a opět stejné příznaky. Okamžitě si volal rychlou záchrannou službu.

 

Po příjezdu mu lékař, který si ho pamatoval z nemocnice natočil na místě EKG, které bylo opět v pořádku, píchnul mu injekci na uklidnění a odjel. V dalších týdnech se volání rychlé záchranné služby střídalo s cestami na pohotovost a ani v jednom případě se žádné onemocnění nepotvrdilo.

 

 

Model úzkosti

 

1. Spouštěč

Na počátku je takzvaný "spouštěč", tedy něco, co spustí úzkostný stav.

Spouštěčem může být něco z našeho okolí.

Tím něčím může být třeba místo či situace, kterou jsme již jednou zažili jako nepříjemnou a můžeme ji vnímat jako stále ohrožující.

 

Spouštěčem může být i něco uvnitř nás.

To mohou být naše vzpomínky, myšlenky, představy, ale i tělesné příznaky, které jsme již zažili jako nepříjemné a vnímáme je jako ohrožující.

 

Mohu si připomenout, že se blíží doba, kdy mě čeká situace, které se obávám, mohu si představit, že tam třeba omdlím nebo se mi stane něco nepříjemného, bude to děsně trapné, tělesně mi to ublíží, mohl bych se zbláznit, přestat se kontrolovat