Jdi na obsah Jdi na menu
 
10. 4. 2016

Kořeny komplexů v našem dětství

Kořeny komplexů v našem dětství


 

V psychologii je pojmem komplex označován shluk vzájemně spjatých psychických obsahů, jež ovlivňují jednání člověka a jsou nevědomě asociovány či spojeny vždy s určitým tématem. Existence komplexů je uznávána především v rámci hlubinné psychologie, moderní psychopatologie či psychiatrie pojem většinou nepoužívá.

Podle C.G.JUNGA je možné s komplexy zacházet v zásadě čtverým způsobem:

  1. Vytěsňování komplexu a s ním spojených pocitů a dalších psychických obsahů mimo vědomí stojí subjekt obvykle mnoho energie, a tak je daní za vytěsňování značná únava, či dokonce úplné vyčerpání a deprese. Vytěsňované obsahy se navíc mohou drát do vědomí ve formě různých nutkavých myšlenek a představ (různé katastrofické scénáře), nepřiměřených strachů či úzkosti i například formou závislostí. Vytěsněný komplex se může projevovat i jako kritický vnitřní hlas, který všechno shodí, zpochybní a nic mu není dost dobré.

  2. Při projikování připisujeme to, co sami u sebe popíráme, jiným lidem nebo věcem okolo sebe. Projekce způsobuje, že se bojíme zaplavat si v moři a představujeme si, že agresivní žraloci a bestiální chobotnice jen čekají, na koho by se vrhli a koho by zardousili. Zatím jsme to my sami, kdo v sobě potlačujeme zlobu a odmítáme si to přiznat.

  3. K identifikaci s komplexem dochází například ve chvíli, kdy se přísně vychovávaný a dosud nesmělý mladík při vstupu na vysokou školu a odloučení od rodičů náhle promění v nespoutaného bohéma a rebela trochu opilého nečekanou odvahou (srov. Inflace).

  4. Teprve čtvrtý způsob zacházení s komplexem – konfrontace – je podle JUNGA zdravý a je součástí procesu individuace neboli vývoje jedince v jedinečnou osobnost. Konfrontace je prvním krokem k integrování osobnosti, jež byla dosud vnitřně rozpolcená.


 

Závady a poruchy sebehodnocení se projevují různými typy deformovaného prožívání vlastního já a s tím souvisejícího specifického chování.

Lidé s redukovaným, sníženým sebehodnocením mají buď lehčí, dílčí a někdy jen situační a krátkodobé a dočasné pocity vlastní nedostačivosti (insuficience) nebo mají vážnější komplexy méněcennosti.

 

Teorii komplexu méněcennosti vytvořila individuální psychologie v čele s Alfredem ADLEREM (1870- 1937), který považoval pocit méněcennosti za důsledek vrozené nebo získané tělesné vady, příp. orgánové nedostačivosti.

Adler vyšel z Nietzscheho učení o vrozené vůli k moci. Vrozená vůle k moci bývá podle Adlera často v konfliktu s vrozenými pocity méněcennosti. Pocity méněcennosti mohou být navenek přiznané nebo s větším či menším úspěchem skrývané. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti rezignovat, nebo je může aktivně kompenzovat.

Komplexy méněcennosti mají dnes již řadu diferencujících názvů, např.

komplex herodesovský (nenávistná rivalita),

napoleonský (malá postava). Lidé malé postavy bývají značně ctižádostiví, chtějí dosahovat velkých životních úspěchů. I když komplex méněcennosti primárně vyvěrá z jedné oblasti, nemá příčiny ani důsledky pouze v této oblasti. Někdy jeho kořeny sahají hlouběji a jsou spletitější, než si člověk sám nebo jeho okolí může uvědomovat. Hrají zde roli i takové faktory stabilizující či labilizující psychický vývoj, jako je hmotná zabezpečenost, ekonomická pozice, třídní a rasová příslušnost, národní tradice a cítění. Pocity méněcennosti bývají někdy doslova jakousi národní vlastností, zvláště u národů, které byly v minulosti dlouho utiskované.

 

Komplex méněcennosti a strach z fiaska, sebepodceňování, sebelitování, senzitivní vztahovačnost často záporně ovlivňují celou osobnost, nejen její přizpůsobivost, ale i rozumovou a pracovní výkonnost, motoriku, citový život a vývoj povahových vlastností.

 

Lidé vyrůstající v atmosféře ustavičného nesouhlasu a kritizování, zejména děti, k nimž měl otec zamítavý vztah, reagují na negativní hodnocení své osoby často komplexem méněcennosti. Chybí jim kladný vztah k sobě samému a pocit emoční jistoty. Jsou náchylní považovat se za smolaře, neschopné a a neúspěšné lidi, neuvědomují si, že mají řadu dobrých vlastností, považují se za neužitečné Existuje i řada dalších labilizátorů psychického vývoje.

 

Snížené sebehodnocení je základním problémem např. závad chování.

Cílem nápravy pak je ovlivnit postiženého natolik, aby se vyrovnal sám se sebou, přizpůsobil své chování a změnil vnímání sebe sama tak, aby byl schopen sám sebe přiměřeně akceptovat a příznivě se hodnotit.

Pátráme-li po příčinách pocitu méněcennosti, zjišťujeme, že není vždy rozhodující objektivní handicap člověka, např. tělesné vada, příliš veliká či příliš malá postava, vada řeči, nepříjemný vzhled, sexuální impotence, disharmonický rozvoj osobnosti, nízká vitalita, nižší inteligence nebo morální konflikty (např. pocit viny), ale postoj k defektu či poruše nebo závadě.

 

Komplex méněcennosti znamená vždy narušení rovnováhy osobnosti.

Každý postižený jedinec se pak snaží o znovunabytí této rovnováhy, o kompenzaci pocitu méněcennosti, a to buď

  1. přiměřeně (jako např. koktající Demosthenes, který se snahou o kompenzaci svého nedostatku stal řečníkem) nebo je-li mu taková kompenzace znemožněna, uchyluje se ke kompenzaci

  2. nepřiměřené, často morálně nežádoucí. To však vnitřní rozpory osobnosti jenom prohlubuje. Patří sem např. tzv. herostratovský komplex, což je chorobná touha být známý a slavný, byť i činy pro ostatní nebezpečnými (Herostratos - postava řecké mytologie - zapálil chrám bohyně Diany v Efesu, aby proslavil své jméno).

 

Příčinou komplexu méněcennosti:

bývá chronicky frustrovaná potřeba akceptace. Zejména děti je třeba nejen akceptovat, ale dávat jim tuto akceptaci (přijetí) i zřetelně najevo.

Mezi nepřiměřené formy kompenzace pocitu méněcennosti patří také rezignace a všechny způsoby racionalizace (sebeospravedlňování), kdy se člověk v podstatě snaží o slovní minimalizaci svých nezdarů, ať už metodou kyselých hroznů či sladkých citronů, dále různé formy neurotických mechanismů, kdy se člověk utíká do choroby a stává se tak raději invalidou, aby nemusel nést břímě svého neúspěchu.

K nevhodným formám kompenzace pocitu méněcennosti patří také různé formy autistického myšlení, fantazijní kompenzace, denní snění, podvádění, patologické lhářství, nebo stálý protest a různé nežádoucí formy substituce, nadměrná konzumace potravin, kávy, cigaret apod., snaha vyniknout v čemkoliv, třeba v krádežích, promiskuitě apod.

 

Za zvláštní zmínku stojí tzv. sentimentální zpracování pocitu méněcennosti. Lze je pozorovat u lidí, kteří ve skutečnosti vůbec netrpí tímto pocitem, ale koketují s ním. Takoví lidé se vyznačují sklonem k sebepokořování, sebesnižování a servilnosti.

 

Sebepojetí vlastní osobnosti a z toho vyplývající postoje a chování i jednání je ve značné míře ovlivněno tím, jak je člověk milován a akceptován nebo naopak odmítán a zanedbáván svými rodiči v době svého dětství.

 

Vzniká otázka, jak pomoci najít zakomplexovaným lidem vhodné způsoby odstranění pocitů méněcennosti. Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí těchto lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich komplexů. Mnoho znamená pro odstranění těchto pocitů i uspokojivá role v dobrém kolektivu, vhodné pracovní zařazení člověka, vyrovnaný život v rodině a úspěchy v oblasti určitého osobního koníčku. Chyby, momentální malá selhání (např. v práci), dílčí prohry nesmí člověk považovat za katastrofu. Někdy je chyba tím nejlepším učitelem.

 

V oblasti zvýšeného sebehodnocení můžeme jako závady a poruchy rozlišovat především

 

  1. sebehodnocení narcistické, kdy je člověk zamilován do sebe sama a není schopen vidět hodnotu

v ničem jiném. Lidem s narcistickým sebehodnocením zabírá mnoho času starost o vlastní vzhled, oděv a životní styl. Bývají marniví, koketní, ješitní. Rádi hovoří o sobě, o vlastních zkušenostech a zážitcích. O druhé lidi mají mnohem menší zájem, jejich záležitosti nepovažují za důležité. Mají sklon přehlížet i úsudky jiných lidí, protože jsou přesvědčeni, že jen jejich mínění a rozhodnutí jsou dobrá. Přitom však kladné oceňování ze strany druhých rádi slyší. Narcistické sebehodnocení bývá zvláště časté u žen.

Narcistické osoby mívají často velmi slabou autocenzuru a říkají vše, "co jim slina na jazyk

přinese", čímž se zhusta ztrapňují ve společnosti.

 

  1. Dalším typem zvýšeného sebehodnocení je tzv. hodnocení démonické, které se opírá o představu nadosobní moci, která dotyčného člověka podle jeho přesvědčení určila osudově za významného a důležitého pro druhé. Démonické sebehodnocení bývá typické pro dominantní a vůdcovské povahy (např. pro politiky, kteří mají sklon ke kultu osobnosti), ale setkáváme se s ním také u poruch osobnosti

  2. Jiným typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení patetické, aristokratické. Jeho podstatným znakem je patos vznešenosti, který vyvěrá z představy o zvláštních mimořádných kvalitách vlastní osobnosti. Tato představa se projevuje v aristokratickém klidu, distanci od okolí a relativní nezávislosti na oceňování okolím.

Zvýšené sebehodnocení může také vyplývat z vědomí, že člověk slouží důležité věci. U lidí,

kteří jsou tímto pocitem prodchnuti a čerpají z něj vědomí své hodnoty, hovoříme o

sebehodnocení neosobním, věcném.

4. Velmi častým typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení nekritické. Je příznakem zúženého horizontu hodnot. Projevuje se u lidí, kteří jsou přesvědčeni o vlastní neomylnosti a právu kárat druhé, o svých neobyčejných morálních hodnotách, a z těchto pozic posuzují ostatní lidi.

 

Zcela zvláštní postavení mezi typy sebehodnocení zaujímá sebehodnocení furiantské. Bývá to sebehodnocení sice navenek zvýšené, ale nepravé, neryzí. Často nevyrůstá organicky z nitra osobnosti, nýbrž musí začít vnějším chováním. Jedinci s nepravým sebehodnocením vlastně často svým chováním maskují potenciální pocit méněcennosti. Neustále svým jednáním přesvědčují sebe i okolí, že jsou dostatečně sebejistí, ale přitom ryzí sebehodnocení pouze imitují. V podstatě jsou však zvýšeně citliví na vše, co se týká jejich osoby, jsou snadno zranitelní, urážliví a nedůtkliví. Chybí jim pravý smysl pro humor, schopnost vcítění, dobrota, nemohou se zbavit starostí o svou prestiž, a proto si neradi dají říct, těžko se harmonicky vyrovnají s okolím. Neumějí být přirození, jsou stále ve střehu, aby jejich vystupování mělo efekt.

 

Uvedené postoje a způsoby chování jsou projevem zvýšené potřeby sebeuplatnění, která není uspokojena, např. v důsledku menších schopností daného člověka. Takový člověk se pokouší o posílení vlastní pozice za každou cenu, např. úspěchu u žen (casanovský komplex), získávání materiálních hodnot, jejichž vlastnictví jim přidává před lidmi na ceně.

 

Český psycholog a filosof František KREJČÍ (1858 - 1934) ve své Psychologii cítění

charakterizuje vliv vlastnictví materiálních hodnot na sebehodnocení některých lidí takto:

"Radostný cit vzbuzený pohledem na nastřádaný peníz vyúsťuje v sebecit a zesiluje jej".

Jedním z hlavních rysů všech typů lidí se zvýšeným sebehodnocením jsou tzv. dominantní tendence, snaha mít převahu, moc, potřeba vládnout a ovládat jiné. Dominantní tendence nejsou zcela totožné s tzv. vůdcovským chováním. Vůdcovské chování znamená úspěšné vedení a řízení chování ostatních směrem k dohodnutému cíli. Naproti tomu dominantní chování může, ale také nemusí zahrnovat společný cíl dané sociální skupiny.

Lidé s extrémními dominantními tendencemi a extrémní sebejistotou nepřipouštějí omyly a uzavírají se jakékoliv možnosti ověření svých rozhodnutí. Jejich rozhodnutí tak bývají často neuvážená, zejména jde-li o lidi netrpělivé, popudlivé a povrchní. U lidí s dominantními tendencemi můžeme často pozorovat také, kterou směrují proti všemu, co se jim nelíbí, nebo co jim překáží v realizaci jejich úmyslů. Jsou extrapunitivní, vlastní neúspěchy a zavinění připisují obvykle jiným lidem. Rádi soutěží. Z hlediska výchovného je žádoucí převést iniciativu těchto lidí z ryze osobních cilů na cíle sociální.

Závady a poruchy sebehodnocení mohou být méně vážné, krátkodobé, dílčí, situační, které se dají pacifikovat sebevýchovou a výchovou nebo vážnější, dlouhodobé a komplexní, které vyžadují specializovanou odbornou terapii.

Mezi velmi vážné poruchy sebehodnocení a myšlení patří bludy , např. psychopatologická, chorobná a nevývratná přesvědčení megalomanického (chorobně velikášského), mikromanického (chorobně přesvědčeného o své bytostné méněcennosti) nebo perzekučního (chorobně přesvědčeného o pronásledování vlastní osoby a neustálém nebezpečí).

 

 

 

Doporučená literatura:

 

 

  1. ADLER Alfréd: Porozumění životu. 1999.

  2. HAUCK Olivier: Překonejte komplex méněcennosti. 2010.

  3. KAST Verena: Otcové – dcery, matky – synové. 2004.

  4. de LOMAS Pascale: Zbavte se komplexů! 2007.

  5. ROEHR Heinz-Peter: Podminované dětství. 2015.

  6. ŽENATÁ Kamila: Obrazy v pohybu. 2015.

  7. ŽENATÁ Kamila: Obrazy z nevědomí. 2015.